Krátce o zásadě bezformálnosti ve světle judikatury

Vyjádřena je v § 41 odst. 2 OSŘ jako nutnost posuzovat procesní úkony dle svého obsahu, nikoliv dle tvrzené vůle či nadpisu.[1] Veškeré procesní úkony je třeba vykládat na základě učiněného jednání, ať jsou dispoziční či prosté.

V procesním právu se tyto úkony nevykládají podle projevu vůle tak, jak je obvyklé pro hmotněprávní úpravu. Účastník pak nemůže namítat, že chtěl svým procesním úkonem vyjádřit něco jiného. O procesní úkon účastníka se však jedná tehdy, je-li mu přičitatelný. Přičitatelnost v tomto případě znamená, že nejsou pochybnosti o tom, že účastník tento svůj projev vůle chtěl soudu adresovat.[2] Dle rozsudku Nejvyššího soudu tak: „Ze zásady bezformálnosti procesních úkonů vyplývá, že je soud posuzuje podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby "domýšlel" obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají.“[3] V situaci, kdy soud není schopen učinit jednoznačný závěr o tom, co chtěl účastník svým podáním vyjádřit, vyzve dle § 43 OSŘ, aby účastník vady podání odstranil. Pokud účastníka nelze dohledat a z jeho podání není absolutně zřejmé, co svým podáním zamýšlel, soud takové podání pouze založí.

[1] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. září 2013, sp. zn. 23 Cdo 2002/2013

[2] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. září 2014, sp. zn. 32 Cdo 611/2014

[3] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. ledna 2015, sp. zn. 32 Cdo 2399/2013


Vytisknout   E-mail