Kdy může výše výživného škodit?

Ústavní soud se ve svém nálezu sp. zn. IV ÚS 650/15 ze dne 16. prosince 2015 vyslovil, že stanovení nepřiměřeně vysokého výživného, které dítěti i po dokončení vzdělání zajišťuje dlouhodobě či trvale bezpracný život, může být v rozporu s nejlepšími zájmy dítěte.

Dokonce dle Ústavního soudu může takové jednání porušovat Listinu základních práv a svobod, která ve svém článku 32. odst. 4 garantuju rodiči právo na výchovu svých dětí.

Situace byla taková, že Okresní soud v Hradci Králové rozhodl svým rozsudkem ze dne 10. 3. 2014 č. j. 0 Nc 202/2011-413, 23 P a Nc 217/2011 o svěření nezletilého syna stěžovatele od 1. 4. 2014 a pro dobu po rozvodu manželství rodičů do střídavé výchovy rodičů s tím, že každý sudý týden v roce bude nezletilý v péči matky a každý lichý týden v roce bude v péči otce. O vyživovací povinnosti rodičů rozhodl okresní soud tak, že otci uložil povinnost přispívat na výživu pro nezletilého V. od 1. 7. 2008 částkou 150.000,- Kč měsíčně, od 1. 9. 2013 do 31. 3. 2014 částkou 200.000,- Kč měsíčně a od 1. 4. 2014 do budoucna a pro dobu po rozvodu manželství částkou 100.000,- Kč měsíčně. Částka 30.000,- Kč měsíčně je splatná k rukám matky nezletilého a částka 70.000,- Kč měsíčně je splatná na účet nezletilého V. Současně soud uložil matce nezletilého povinnost přispívat na výživu nezletilého od 1. 4. 2014 částkou 15.000,- Kč měsíčně a od rozvodu manželství rodičů částkou 5.000,- Kč měsíčně s tím, že výživné je splatné k rukám otce. Protože o výživném placeném otcem pro nezletilého V. bylo rozhodnuto zpětně, vypočetl okresní soud i dluh na výživném za období od 1. 7. 2008 do 31. 3. 2014. Tento dluh na výživném celkem v částce 10.160.000,- Kč uložil okresní soud otci zaplatit ve dvou splátkách tak, že první splátka ve výši 2.160.000,- Kč je splatná do jednoho měsíce po právní moci rozsudku k rukám matky a druhá splátka 8.000.000,- Kč je splatná nejpozději ke dni zletilosti syna V. na jeho účet u banky. Každému z rodičů uložil soud povinnost zaplatit polovinu nákladů řízení státu v částce 99.483,- Kč.

Stěžovatel měl za to, že rozhodnutí soudu jako takové překračují ustanovení o výživném a jsou v rozporu s právem na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, právem vlastnit majetek, právem na určování výchovy svých dětí a právem na soudní ochranu. Mimo jiné poukazoval na to, že právo dítěte podílet se na životní úrovni svých rodičů se může dostávat fakticky do rozporu s rodičovskou výchovnou povinností.

Obecně vzato, což se ve zmíněném nálezu rovněž uvádí, to, že rodič dosahuje nadprůměrných příjmů, ještě nemusí znamenat, že vede nákladný život. Naopak může vést velice skromný život, ve kterém je dítě vychováváno. Rovněž by mělo být subjektivním právem rodiče, aby zvolil způsob a metody výchovy svých dětí. Tyto skutečnosti se budou lišit především s ohledem na schopnosti dítěte, jeho rozumový vývoj či vlohy, kterými disponuje. Není neobvyklé, že rodiče, kteří disponují opravdu velkými příjmy, vychovávají své dítě poskromnu, aby se i ony samy naučily hodnotu peněz a hospodaření s nimi.

Zajímavostí je, že v mezinárodním právu je měřítkem pro určení výše vyživovací povinnosti osobní vývoj dítěte a nikoliv životní úroveň rodiče. Ačkoliv například Rakousko má stanovenou maximální výši výživného, Česká republika toto nezná a tudíž soudy přistupují k určení výše výživného mechanicky. Je ponecháno na soudci, aby posoudil každý individuální případ a dle toho rozhodl o dané situaci. Ústavní soud se vyslovil, že při zachování obecně uznávaných společenských hodnot a standardů do tohoto prostoru rodiči, jak vychovávat svého potomka, nelze zasahovat.

Rovněž Ústavní soud vyslovil názor, že by výše výživného neměla být objektivně stanovena právním předpisem, ale posuzována ve svém smyslu a účelu. Zajímavý je i pohled soudu, kdy srovnává tradiční rodinu vůči dětem, vyrůstající mimo ni: „Podle náhledu Ústavního soudu se lze v souvislosti s projednávanou problematikou pozastavit též nad tím, že tvorbou příliš vysokých úspor by mohlo docházet k zakládání neúměrné nerovnosti mezi dětmi vyrůstajícími v rámci tradiční rodiny a dětmi nacházejícími se mimo ni. Dítě žijící mimo tradiční rodinu může být více ohroženo, nicméně tvorba úspor podle § 917 o. z. nebere v potaz to, v jakých sociálních vztazích se oprávněné dítě nachází. Hypoteticky si tak lze představit případ, kdy má otec za povinnost vytvářet ve prospěch jednoho dítěte značné finanční rezervy a tentýž otec u druhého svého dítěte tuto povinnost nemá, a to jen díky tomu, že mu nebyla soudem stanovena vyživovací povinnost. Dovedeno do důsledků, by bylo pro dítě z materiálního hlediska výhodnější vyrůstat mimo tradiční rodinu, což je pochopitelně absurdní. Zde je nutno vycházet z účelu zákonné úpravy výživného. Soud ke stanovení výživného přistupuje jen v případech potencionálního ohrožení oprávněného dítěte - nežijí-li rodiče spolu, v případě rozvodu manželství rodičů či neplní-li si některý z rodičů svou vyživovací povinnost. Smyslem právní úpravy výživného je zajistit dítěti srovnatelné podmínky s těmi, jaké by mělo, kdyby rodiče žili spolu a řádně se o dítě starali. V takových případech stát prostřednictvím soudů nezasahuje do výchovy tím, že by rodičům určoval výši kapesného dítěte a už vůbec ne výši úspor či jiného majetku, které mají svému dítěti ze svého předat v den jeho zletilosti. Je právem rodičů rozhodnout, s kolika penězi má jejich dítě v tom které věku samo hospodařit. A ještě spíše je jejich právem rozhodnout, zda mu při "vstupu do života" pomohou tím, že mu předají část svého majetku. Již ze samotného slovního spojení "rodičovská odpovědnost" vyplývá, že jsou to právě rodiče a nikoli stát, kdo je odpovědný za výchovu dítěte. A naučit dítě hodnotě peněz a vštípit mu, že nic není zadarmo a "bez práce nejsou koláče", je bezesporu významnou částí výchovy. Rodiče, jejichž vyživovací povinnost byla upravenou soudem, nemohou být této významné části výchovy státem zbavováni.“

Soud argumentoval, že rodič by měl sám rozhodnout, zda svého potomka zajistí pro budoucí život a pokud ano, tak v jaké míře. Jako dostatečné vnímá soud zajištění pro studium, či případně startovní bydlení. Nikoliv takový finanční obnos, který by mladého člověka již demotivoval k jakékoliv další činnosti a v podstatě ho odtrhlo od reality. Jako příklad uvedl, pokud člověk přijde k velkým penězům bez vlastního přičinění – nejčastěji výhrou v loterii či ztvárnění dětské filmové hvězdy.

Soud tudíž uznal, že v tomto případě došlo k porušení stěžovatelova práva na výchovu svého dítěte, když mu bylo fakticky nařízeno tak enormní výživné, které by bylo schopno zajistit dítě po zbytek jeho života. Soudy by proto neměli ke stanovení výše výživného přistupovat mechanicky, nýbrž brát v potaz veškerá dostupná hlediska ohledně individuálního jedince a respektovat určení materiálních hodnot jeho rodiči. Částka by měla být stanovena tak, aby nezapříčinila ztrátu motivace dítěte k získání odpovědnosti za svůj život či aby neohrozila jeho budoucí pracovní návyky. Totiž skutečnost, že samotní rodiče mají velmi vysokou úroveň, nezavdává povinnost zajišťovat své dítě po zbytek jeho života.


Vytisknout   E-mail