Znevýhodnění věřitele skrze institut předžalobní výzvy

V současnosti je tento institut velmi diskutován, a otázkou zůstává, zda de lege lata zabraňuje zbytečnému a nežádoucímu zvyšování nákladů při soudních řízeních. Jaké jsou podstatné náležitosti předžalobní výzvy? Co musí věřitel splnit, aby mu jako budoucímu žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení? Je formalistický přístup soudu k tomuto institutu spíše ke škodě žalobci?

Vede formalistická aplikace institutu předžalobní výzvy k znevýhodnění žalobce ve prospěch žalovaného a tím porušení principu rovnosti účastníků řízení?

Původní záměr zákonodárce, byl zamezit bagatelním sporům, kdy náklady řízení často převyšovaly samotnou pohledávku. To lze vnímat jako čestný záměr zákonodárce, který v sobě nese jisté pozitivum. Navzdory tomu bychom ale mohli mluvit o striktním, až příliš formalistickém pojetí tohoto ustanovení, a to zejména ze strany soudů. Takové ustanovení přidává věřitelům další povinnost v často tak již nesnadném vydobytí pohledávek, čímž jim pouze přitěžuje. Na první pohled by se mohlo zdát, že nezašle-li věřitel výzvu, automaticky mu soud náhradu nákladů nepřizná. Takový přístup by ale věřitele extrémně znevýhodňoval. Přičemž soudy se k takovému striktnímu výkladu ustanovení dlouho přikláněly a takto ho aplikovaly.

Druhý odstavec předmětné právní úpravy umožňuje soudu přiznat věřiteli náhradu nákladů řízení, i když samotnou předžalobní výzvu nezaslal. Dle odstavce 2 § 142a „Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, může soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti žalobci přiznat i v případě, že žalobce žalovanému výzvu k plnění za podmínek uvedených v odstavci 1 nezaslal.“ Za ty je možné považovat situaci, kdy např. věřitel nemá možnost dlužníkovi doručovat nebo si dlužník poštu dlouhodobě nepřebírá. Také to, kdy dlužník dává věřiteli najevo, že o své pohledávce ví – např. žádá po věřiteli poskytnutí splátek či odklad splátek již dohodnutých.

Zákon nestanovuje formu, jakou má věřitel dlužníka upozornit. Proto tento aspekt předžalobní výzvy přináší spory a diskuze. Obecně bychom mohli říct, že věřitel má vynaložit k upozornění dlužníka takové úsilí, které na něm lze spravedlivě požadovat. Z hlediska prokazatelnosti je rozumné, aby věřitel dlužníka vyzval takovým způsobem, že takové upozornění bude následně schopen prokázat u soudu. Tedy email, osobní předání (kdy dlužník podepíše, že předžalobní výzvu převzal, jinak takřka neprokazatelné), odeslání prostřednictvím poštovních služeb, datová schránka. Důležité pro věřitele je, aby se výzva dostala do dispozice dlužníka. Jelikož se jedná o jednostranný projev vůle, je taková výzva účinná ve chvíli, kdy se ocitne v dispoziční sféře dlužníka – tedy dnem, kdy měl dlužník možnost se s takovým projevem vůle seznámit, bez ohledu na to, zda k tomu takto skutečně došlo.

Věřitel by měl mít na paměti, že nejvhodnější způsob zaslání je takový, který dává největší šanci dlužníkovi se s předžalobní výzvou seznámit. Pokud by ale soudní praxe trvala na doručení výzvy, stala by se aplikace tohoto ustanovení ještě mnohem problematičtější než doposud. Bez pochyby se věřitelé stále častěji dostávají do situací, kdy nejsou schopni dlužníka na jeho poslední známé adrese vůbec kontaktovat. Patrně i v tomto mohl zákonodárce vidět smysl stanovit „zaslání“ a nikoliv „doručení“.

Rovněž nelze na věřiteli spravedlivě požadovat, aby se při neúspěšném doručení snažil opakovaně zjistit aktuální místo pobytu dlužníka a doručovat pořád znovu. To by ho v podstatě stavělo do situace, kdy po věřiteli legislativa požaduje, aby sám zjišťoval důvod, proč nebyla výzva doručena. Vycházejme z toho, že dlužník, jako osoba svéprávná s rozumem průměrného člověka, by měl dbát o své dluhy primárně sám. Nikoliv, aby věřitel vynakládal nadměrné úsilí pro výkon svého práva, přičemž dlužník opomíjí svou povinnost.

Co ale ve vztahu k věřiteli nutno zmínit, je to, že zasílá-li předžalobní výzvu jeho advokát, je nutné klást větší důraz na samotnou formulaci předžalobní výzvy. Česká advokátní komora totiž dlouhodobě zastává názor, že upozornění na hrozící soudní řízení musí být posuzováno v souladu s pravidly pro výkon advokacie a limitováno skutkovou podstatou případného kárného provinění advokáta. ČAK totiž považuje za deliktní situaci, kdy by upozornění v zaslané předžalobní výzvě vyznělo jako hrozba. Ad absurdum by mohlo dojít k situaci, kdy je na dlužníka v předžalobní výzvě vyvoláván nepřiměřený psychický nátlak s cílem donutit ho k plnění – takové jednání by mohlo naplnit znaky závažného kárného provinění advokáta.

Úmysl zákonodárce, ačkoliv byl dlouho předmětem zkoumání, by měl jistě soudnímu systému pomoci a nikoliv ho více zatížit. Možná především proto, že primární záměr byl oprostit soudy od bagatelních sporů. Možný záměr můžeme vidět i v cíli celkově urychlit soudní řízení. Problémy českého soudního systému jsou rozhodně předmětem mnoha debat již léta. Téměř každý nový ministr spravedlnosti usiluje o nápravu, slibuje české justici pomoc. Možná právě proto se soudy k předžalobní výzvě stavěly od počátku velmi formalisticky. Možná chtěly naučit českou veřejnost, že využívání předžalobní výzvy je k jejímu prospěchu. A soudy by pro změnu ulehčily své agendě. To je v ideálním případě oboustranná výhra.

Nutno podotknout i to, že ačkoliv soudy zaujaly v prvopočátku svůj striktní postoj, některé komentáře se k předžalobní výzvě stavěly zcela opačně. Dávaly důraz na jeho smysl a účel. V jednom z nich se uvádí, že: „I procesní úkony účastníků řízení by měly mít svůj reálný význam. Zákon by neměl ukládat účastníkům řízení povinnosti toliko formální povahy, pokud by takový postup neměl přinést reálný užitek pro civilní soudní řízení jako takové.“

Praxe ukázala, že předžalobní výzva, ačkoliv samotný § 142aodst. 1 obsahuje v podstatě jednu větu, není institutem tak jasným a jednoduchým. Právě proto byla od svého počátku hojně judikována, byla předmětem mnoha odborných článků, konferencí či diskuzí. Překvapivé je, že v jednom z komentářů se výslovně uvádí, že: „Ustanovení §142a je však doposud součástí právního řádu a nebylo derogováno ani zákonodárcem ani Ústavním soudem.“ Z tohoto se lze domnívat, že někteří soudci téměř očekávali následné zrušení tohoto ustanovení. Doposud se tak však nestalo a možná po letech můžeme konečně říct, že toto, z pohledů některých revoluční, ustanovení dostává pevné místo v české právní praxi.


Vytisknout   E-mail